Již několik let je hodně diskutované téma švarcsystému a to zejména v souvislosti se stavebnictvím. Zjednodušeně lze švarcsystém označit jako ekonomické činnosti, kdy osoby – podnikatelé vykonávají práci v závislém vztahu na živnostenské oprávnění a nejsou zaměstnanci, ač by měly být.
Nejvyšší správní soud se zabýval právě touto problematikou, tedy hodnotil znaky nezávislé činnosti konkrétně ve stavebnictví. V případu č. j. 2 Afs 435/2017 – 49 se posuzovaly různé činnosti na stavbě. Nejvyšší správní soud vymezil hranice a podmínky, aby šlo rozlišit závislou a nezávislou činnost.
Soud pro účely daně z příjmů fyzických osob rozčlenil jednotlivé činnosti do tří základních kategorií:
Práce, které lze poskytovat pouze osobou samostatně výdělečně činnou.
Činnosti, jejichž povaha a podstata je natolik závislá na tom, komu jsou práce poskytovány, takže není možné uvažovat o nezávislosti toho, kdo je poskytuje.
Obojetné činnosti, tzn. ty, které mohou poskytovat jak osoby nezávislé (OSVČ) tak zaměstnanci, typicky zednické práce, instalatéři apod.
Právě třetí skupina je nejvíce problematická z pohledu daňového řízení. Hodně také záleží na tom, zda ji poskytovatel pro odběratele vykonává dobrovolně a základě vlastního svobodného rozhodnutí a bez donucení. Je-li toto splněno, musely by vyjít najevo další skutečnosti, na základě kterých je možné usoudit, že smluvní vztah je předstíraný a ve skutečnosti zakrývá závislou činnost, tedy zaměstnanecký poměr. Naproti tomu dlouhodobost smluvního vztahu, pravidelné fakturování, používání pracovních nástrojů a pomůcek odběratele včetně materiálu ještě nemusí znamenat, že se jedná o závislou činnost.
Nakonec je důležité citovat část jiného judikátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 84/2017 – 35. „Činnosti obojetné povahy nespadají daňověprávně do kategorie nedovoleného „švarcsystému“. Nesmí však jít o předstírání samostatnosti a zastírání skutečného stavu spočívajícího v ryze závislé činnosti a ani o zneužití práva.“